Leden 2018

Jak bylo na veletrhu FOR DECOR & HOME

28. ledna 2018 v 9:06 | Hana Hořáková |  Psáno jen tak
Jdu po chodníku a míjím paní, které má v ruce něco jako mapu. Pomyslím si; hlavně, ať se mne neptá na cestu, kamsi. Brýle mám v batohu. Paní nelení a doběhne mne, stoupne přede mne, nadechne se, že se mne zeptá na cestu a ustrne. Ježíš, já vás znám z televize z Receptáře. Pak se mne zeptá na cestu na veletrh a tak jdeme spolu. Paní mne zahrnula obrázky s tím, co tvoří. Vytáhla knihu, co ještě chce vytvořit. A takto báječně mi začal první den veletrhu.
Dopoledne bylo hodně o seniorských návštěvnících, jeden ze seniorů mi vyprávěl, jak už 15 let si dělá vlastní malé zahrádky. Chtěl tištěný katalog a tak jsem mu vysvětlila, že je pouze pro obchodníky, ale že si ho může prohlédnout na internetu, kde je ke stažení. Byl nešťastný, protože nemá internet a pak začal vyprávět o velké sbírce andělů. To už jsem nevydržela a podala jsem mu katalog ať si ho vezme. Bylo to dlouhé vyprávění. Přiznám se chtěla jsem vidět, jak jeho mini-zahrádku i andělé. Druhý den najednou přejde pán a ještě, že jsem si všimla stejné košile z předešlého dne. Ano byl to stejný senior a přinesl mi houby a třešňovou zavařeninu. Houby jsou prý z vlastního lesa, který mu rostl 15 let a houby sbírá skoro "vleže" jak jsou stromy ještě nízké…. V marmeládě, prý jsou kousky třešní a byly.
Jak to bylo druhý den veletrhu? Byl hodně obchodní. Dostala jsem zajímavé nabídky, které mne nenapadly, že bych mohla lidem nabídnout a vlastně je umím. Jedna paní se semnou fotila, že jsem z Receptáře a další ostatní mne poznávali, jak říkali podle hlasu. Poprvé za, bez mála 12 let na obrazovce pociťuji popularitu a velmi pozitivní. Cizí lidé mne říkají, jak moc mne mají rádi. Je to nesmírně krásné.
A poslední veletržní den byl líbací. Kdo přišel přímo za mnou tak mne políbil a já jeho. V jeden okamžik stojím u stánku a přistupuje ku mne mladá maminka, kterou neznám a povídá mi; jen jsem vám chtěla, poděkovat za volnou vstupenku (pravděpodobně si ji stáhla z FB odkazu). Stála jsem v úžasu a nezmohla se na slovo. Nevymřeli, slušní lidé, oni jsou tady.
Přišla za mnou moje kamarádka, s kterou jsem kdysi pracovala. Klábosíme a najednou přede mnou paní redaktorka z jednoho časopisu a podává mi vizitku a představuje se. Mluvíme spolu o spolupráci a po asi 8 minutách najednou moje kamarádka povídá; ahoj Ivo. Ta se otočí a začne se smát. Shledání dávných kamarádek. A takových momentů zdánlivě "nic" neznamenajících bylo za 3 dny mnoho.