Srpen 2012

Tvarohová bábovka

26. srpna 2012 v 22:04 | Hana Hořáková |  Návody

Tvarohová bábovka

¼ kg rozpustit másla
¼ kg tvarohu
4 celé vejce
25 dkg cukr písek
30 dkg polohrubé mouky
1 prášek do pečiva
1 vanilkový cukr
Vše důkladně promíchat, vymazat formu, nalít těsto a klást omyté a okapané ovoce.

Když se neumí marodit

24. srpna 2012 v 0:08 | Hana Hořáková |  Psáno jen tak
2 dny na antibiotikách a ještě jsem nedokázala celý den ležet a pak se divím, že mi je stále bídně.
Dopoledne, dokud ještě můžu, se snažím vyřídit nejnutnější neodkladné věci a pak padám do peřin. Už jsem si říkala: "zítra mohu celý den ležet". V tom okamžiku zvedám dnes už asi 10 telefon a tam se radostně ozývá: paní Hořáková mám pro vás ten regál". A tak zítra opět polezu z postele, protože na
tento regál čekám od března a stále nebyl nikdo, kdo by mi ho dokázal udělat. Když už jsem dokázala vypnout mozkové závity a odevzdaně ležím, zvonek. Po chvíli mi manžel hází do postele obálku prý mám vyřítit: "to je od naší Terezy" říkala paní v kšiltovce. Rozbalím ji a tam placky, na které čeká už dlouho Laďka Š. Přiložím si je na oči a krásně chladí. Cvak cvak a je foto od synátora. Bolí mě hlava a tak otevřu počítač a zase zabouchnu. Opět vteřiny kdy vypínám a přijde SMS od Lucky https://www.facebook.com/luciedvorakova.originalvyrobkycz Udělala mi nesmírnou radost. Vyšel článek od časopisu Receptář od pana Podlahy a poslala mi ho emailem. To už jsem nedokázala vypnout a tak jsem si šla přečíst knihu paní Jany Školaudyové o Powertextovém tvoření. Také jsem hodila várku do pračky. Nakonec jsem dokázala na 40 minut usnout a ták jsem si odpočinula, až jsem dostala chuť na ostružiny, které právě zrají na zahrádce. Vyběhla jsem a pochutnala si. Při šourání ze zahrady do postele mi utkvěl pohled na prádlu, které pověsil syn.
Nastal rozhovor:
Já: Proč si nepoužil při věšení prádla kolíčky?
Syn: a k čemu
Já: aby si ho pověsil
Syn: vždyť to drží
Vzhledem k tomu, že si připadám, jak oslabený článek naší domácnosti neměla jsem sílu dalších otázek.
Prádlo leží jak mrcha různě pohozené po šňůře a na přilehlé konstrukci věšáku. Už se těším, až ten sežvýkly textil, budu žehlit.
Jdu pokračovat v odpočinku v peřinách, v kterých si připadám, že ležím jak v cukrové vatě. Zvolila jsem aviváž, která by v zimě byla OK, ale v tomto horku je tak sladká, že si připadám jak ulepaná špejle od cukrové vaty.

Moje první oči

23. srpna 2012 v 23:47 | Hana Hořáková |  Psáno jen tak

Také máte v hlavě nezvaného nájemníka? Já ho měla tak spontánně jsem si vygooglila návod, jak namalovat oko a malovala. Nikdy jsem nic takového namalovala a určitě jsem měla i nevhodnou tužku.
Nájemník je fuč! A o to jde.

Socha před obchod

21. srpna 2012 v 17:48 | Hana Hořáková |  Návody

Už je tomu dlouho, když jsem nesla lampu a zapomněla na lustr. Bylo po lampě. Dlouhá léta jsem ji chtěla udělat klobouk tiffany technikou. Ale nikdy jsem se k tomu nedokopala. Lampa skočila u Pepína v garáži. Nyní jsem potřebovala těžký základ a lampa je přesně ono.
Pustila jsem se do sochy v životní velikosti, stále mě brzdilo to, že nemám dostatek materiálu na ruce a hlavu, až jsem začala krámovat skříň. Při hledání z čeho udělám tělo sochy se mi do ruky dostala Pepína kombinéza šitá ještě v minulém století. Se slovy: "holka přišla tvá velká doba" jsem si ji částečně tajně nesla ven. Ustřihla nohavice a měla základ těla. Když jsem rolovala nohavice na zadeček mé ženy tak se v patře otevřelo okno a slyším: "to je moje kombinéza". Jelikož věděl, že už ji neměl v úmyslu nosit tak mě můj manžel jen tak poškádlil. Po 15 minutách když jsem zápasila s poprsím mé dámy už silně vytočená, protože to nešlo. V tom okamžiku se má drahá polovička dožadovala oběda. Zaťala jsem zuby a v klidu mu vysvětlila, že ta rýže a vepřové nudličky o kterých jsem před chvílí mluvila je oběd a může si ho klidně vzít. Najedl se a už byl klid na tvoření. Odběhla jsem si domu pro další hadry a nejednou slyším štěkot naší Kimči, stejně zuřivý, jako když "přepadává" návštěvu. Nebyla, to návštěva snažila se vyhnat mojí sochu. Následovalo několik hodin úmorné práce a za pomocí Paverpolu jsem udělala sochu. Z obrázků můžete vidět jak.

Bez emocí

11. srpna 2012 v 8:27 | Hana Hořáková |  Psáno jen tak

Nejsem ve smutku
Nejsem v radosti
Jsem
To stačí
Stačí být?
Má to tak být?
Nevím, proč nad tím přemýšlet a přesto tak činím.
Nezdá se vám, že je to jak život bez života.
Sice je vám dobře, nevyčerpáváte se ani radostí ani starostí.
Dojdete k cíli, zestárnete natolik, že už z posledních sil se podíváte, jak jste žil.
Co vidíte?
Prázdno ani radost ani smutek. Pozůstalý si řeknou: "byl tu".
Volili byste stejnou cestu?
Nebo byste si statisíckrát omlátili hlavu o zeď jen proto, že máte schopnost cítit, radosti, bolesti, vnímat touhu a realizovat sny.
Znovu se zvednout a bojovat za vše.
Podívat se do zrcadla a říci si: "můžete mě utrápit, umučit nebo třeba i zabít. To co jsem, neporazíte".
A pak také dojdete k cíli, zestárnete natolik, že už z posledních sil se podíváte, jak jste žil.
To byla jízda, houpačky, cirkus kolotoč za běsnící, děsný muziky, kdy se vám chce ze všeho zvracet a po chvíli smát a milovat.
Pozůstalý řeknou: "to je ticho". Něco nám tu chybí.
Zanechali jsme stopu

Nová Role a sraz Moskvičů

6. srpna 2012 v 10:43 | Hana Hořáková |  Psáno jen tak

Nová Role je vesnička v západních Čechách kousek od Karlových Varů. Rodina Polívkových spunktovala v místním kempu sraz Moskvičů. Musím říci, že to bylo nejluxusnější bydlení ze všech, které jsme kdy na srazu měli za pouhých 250 Kč na noc a osobu bez jiných poplatků.
První večer bylo opékání buřtů a poslední přijel nejvzdálenější účastník Pepa "žižkovský", který jel z Vysokého Mýta a cesta tam a zpátky byla dlouhá 720 km. Malý Pepíno (5let) vydržel sedět v autosedačce něco kolem 6 hodin jednu cestu. Ten večer přijel i Michal "mechanik" a nepodařilo se nám ho přemluvit k tomu, aby zůstal přes noc a tak jel spát domů. Ráno zaspal, ale přesto stále s hodinovou rezervou za hvízdáním gum přilítl do kempu. Přišel mezi nás a nikdo na jeho hvízdání nereagoval a tak po chvíli povídá: "byl jsem zamyšlený doufám, že jsem vás nevylekal" nebo něco v tomto smyslu. Smáli jsme se, bylo nám jasné, že to bylo schválně, protože každý s chlapů to tak také v minulosti dělal.
V sobotu jsme vyrazili na spanilou jízdu a navštívili Muzeum Sokolov v Krásnu. V rozsáhlém areálu byla přistavena mašina a za ní hornické vagonky, v kterých jsme se mačkali jak sardinky a byli jsme všichni do jednoho rozchechtaní a šťastný. Jak málo stačí k radosti dospěláků! Z muzea na oběd, dle hesla "lidi se musí nakrmit, aby byli spokojení". A pokračovali jsme jízdu k atomovému krytu a důkladně prozkoumali expozici, která je uvnitř. Bylo nám dovoleno si vše "osahat" a tak jsme si "zajezdili" na motorkách, poseděli v autech i na kočáru. Dále spanilá jízda pokračovala k Interspáru kam jsme se připojili k jiné veteránské akci a vystavili vozy k obdivu kolemjdoucích. Večer někteří z nás zkoušeli jízdu na jednokolce, buřty u ohně a já musela v 22:30 jít spát. Ráno, mi ti kteří vydrželi, vyprávěli jak skupina vozíčkáři, kteří sdíleli stejný kemp se dostali do nálady, po alkoholu. Slečny na vozíčcích závodily a nezvládaly řízení "bouraly" do odpadkových košů, kličkovali jak chodící "opilci". Přijde mi to moc fajn, jak tito lidé mají vlastně stejné problémy jak chodící, když požijí jen je to ještě legračnější. Vlastně jsme si všichni rovní handicap, ne handicap.
V neděli jsme měli odjet spokojeně domů, ale!!! Dana navrhla jít se podívat na hrad "Loket" jelikož jsme všichni chytlavý tak se i stalo. Každý kdo bude chtít vyslovit, že je "špatná doba" tak ať se nejdříve zajde podívat na tento hrad. Mimo jiné rozsáhlé a přístupné sklepení plné mučidel a mučených doprovázený hudbou, byl zážitek. Oběd a ještě návštěva mini soukromého muzea "Včerejší svět" kde jsme si mohli vyskočit na velké kolo. Byla ten den už poslední akci a všichni jsme se dostatečně unavení odebrali k domovům.

Z fénu horkovzdušná pistole

2. srpna 2012 v 16:50 | Hana Hořáková |  Psáno jen tak

Znáte to, když člověk dostane facku od života tak se nějak zasekne, zastaví, zamyslí.
Stejně tomu bylo dnešní ráno. Cítila jsem, že jsem zaseknutá. Nějak to nejsem já, když se musím brzdit a hlídat co jak kde udělat nebo říci, aby toho nebylo zneužito.
Vnitřně cítíte, že tento stav nechcete, ale nemůžete si pomoci, máte v sobě událost, která je čerstvá a z které se cítíte býti podvedeni a ještě napadeni. Váš pud sebezáchovy v tuto chvíli funguje.
A tak to těžké ráno jdete "rozchodit" vyčistit zuby, umýt hlavu a berete do ruky fén. Vůbec nevíte proč, vždyť jste ho drželi pevně. Fén letí k zemi. Kusy se válí po zemi, ale stále funguje. Syn jen prohodí něco ve smyslu, že mám úspěšné ráno a snaží se mi kusy smontovat.
Vidím, že to nejde. Ale on funguje! Pro jistotu znovu strkám do zásuvky, ano stále fouká teplý vzduch, jen na konci není ten kulatý kartáč. Máme doma novou horkovzdušnou pistoli.