Únor 2012

Setkání na cestě

26. února 2012 v 7:35 | Hana Hořáková |  Psáno jen tak

Vzala jsem si kabelku a záhy zjistila, že jsem ji od doby, kdy jsme začali budovat obchůdek, neměla v ruce a tak ji ještě zdobil bílý Balakryl. V kapsičce jsem měla anděla ušitého z látky ještě od vánoc, kdy sebou nosím drobnosti - dárečky pro nečekané setkání. Váhala jsem, zda ho v tašce nechat a nakonec nechala. Jak se později ukázalo, bylo to dobře.

Nasedla jsem poprvé v životě do Pedolína, měla jsem super místo u okénka na té straně, co sedíte sám. Pomyslela jsem si, mám 3 hodiny přemýšlet nad tím, co budu říkat v ČT 1 v pořadu "Živě na Jedničce". Vše bylo jinak, na mém místě seděla paní, posléze se to objasnilo a já usedla. Paní byla už od pohledu velmi nešťastná. Během jízdy se přibližně 3 x rozbrečela při vyprávění o tom, jak byla ochrnutá (před 20 lety). Nyní chodila docela obstojně o berlích. Ukázala mi článek v časopise Meduňka o pánu, už si nepamatuji čím pro tuto dámu významným. Za mnou seděl pán, který byl velmi inteligentní a také cestoval poprvé. Jelikož seděl na úrovni vedle paní, tak to chudák "odnesl" paní do něj hučela osobní problémy a měla plnou pusu Boha. Nejprve jsem si myslela, že je věřící a nemá si s kým popovídat.
Já věřící nejsem, ale věřící člověk mi nevadí a beru ho jako každého jiného. Vím, že něco nehmatatelného mezi nebem a zemí je, protože se mi občas dějí nevysvětlitelné věci.
Píši záměrně, že paní měla plná ústa Boha, protože v srdci ho určitě neměla. Koukněte, jaký nepořádek po ní zůstal ve vlaku. I ten pro ni posvátný časopis tam zůstal na podlaze ležet. Byla jsem v šoku!

Ale to není vše, uličkou projížděl personál s novinami, pán si jedny vzal a zeptal se: "kolik platím?"
"Nic to je v ceně jízdného". Paní si vzala také noviny. Po chvíli projížděl znovu personál s vodou. Pán povídá: "mám žízeň, ale aby mě vaše ceny nepoložily, kolik stojí voda?" "Nic to je v ceně jízdného". Pánovi to bylo trapné a mladému muži strčil 10 Kč. Paní si vzala také a hned z tašky vytáhla své pití a začala si to přelévat z jedné flašky do druhé a pokapala celý stoleček. To už mě zarazilo. Přibližně za hodinu opět projížděl uličkou s kávou a sušenkami. Pán povídá: "děkuji, já bych běhal na WC".
Paní si vzala. Neumíte si představit ty vytřeštěné oči, když ji mladík povídá 35 Kč. Nastal zmatek "kde mám peněženku?" Vytáhla 1000 Kč. "Já menší nemám" povídá. Mladík povídá "ale já zde začínám, ještě nemám drobné." Nastal divný rozhovor. Až přísedící pán nevydržel a zaplatil. Paní udělala komedii, že je dlužník. Opět píší záměrně "komedii" protože jsem později měla možnost se s ní sejít v jídelním kupé a měla drobné.
Tento fígl s velkou bankovkou už jsem jednou zažila, když můj bratránek nechtěl zaplatit na parkovišti 10 Kč a tak vytáhl 1000 Kč a samozřejmě ho nechali odjet bez placení a paní to také vyšlo. Trochu, hodně hnus.
Pán až do Pardubic, kde vystupoval, vyprávěl o své bývalé ženě a o pozdější přítelkyni, kterou nesmírně miloval. Proč se tak rozpovídal, ukázal až závěr rozhovoru, jel na pohřeb své milované přítelkyně. V tu chvíli mi přišlo jednání paní trochu bezohledné, i když ona určitě musela mít těžký život a byla nešťastná. Měla jsem z paní smíšené pocity, chtěla jsem ji udělat radost. Vytáhla jsem z kabelky, vánočního andílka. Paní neskrývala radost a začala mi vyprávět vtipy - opravdu nemám ráda vtipy, ani nevím proč. Tyto navíc byly erotické a padaly v nich slova "orgazmus" atd. na to, že jsme se viděly teprve 2 hodiny bylo to drsné.

Po chvíli okolo nás procházel pan Zindulka do jídelního vozu, když se vracel tak to já si už povídala s jednou paní, která cestovala s dětmi k rodičům. Pan Zindulka se u dětí zastavil a dal se do rozhovoru a tak přišla řeč na to, že vlastně jedeme na stejnou akci. Vykulil oči a měl radost, odešel do svého vagonu. Nedalo mi to a po chvíli jsem šla za ním a povídám mu: "mám kamaráda a on sbírá podpisy, můžu Vás poprosit?" Odpověděl: "tak si pojďte, sednou sem tady je volno." Šla jsem pro věci, rozloučila se s milou maminkou a dětmi. Usedla vedle pana Zindulky. Vytáhl fotografii a já mu řekla, že to bude pro Miroslava Procházku. Měla jsem radost, že mohu Mírovy poslat i fotku s podpisem. Nakonec jsem byla ráda, že jsem přisedla, jak se později ukázalo, cestu do Prahy jsme každý z nás jeli v jiném čase. Pan Zindulka šel ještě do rozhlasu.

Vystoupili jsme na Hlavním nádraží v Ostravě a jukali, který taxikář je ten náš. V tu chvíli jsem si uvědomila jaká je výhoda jít s panem Zindulkou a povídám mu: "podle mě by nás taxikář nepoznal, ale až vás uvidí tak si nás najde" samozřejmě tomu tak i bylo.
Vysvětlovala jsem panu řidiči, že můj kufr musí stát, na tyto slova pan Zindulka reagoval tím, že mě chytil pod paží, přitulil se a lišácky koukal. Tak mu povídá: "před vámi si musím dávat pozor, co povídám".
Při překroční prahu budovy ČT 1 v Ostravě se mi zastavily kolečka kufru o práh. Držela jsem ho zlehka a tak šel kufr k zemi. Šatnu jsme měli společnou a při vstupu do místnosti pan Zindulka povídá: "je tu postel, je to dobré". Je fakt, že s tímto pánem nemáte čas mít trému, protože jste ve střehu, abyste mu nedávali záměr k erotickým myšlenkám, které byly samozřejmě myšleny ve srandě.

Ve studiu mi poslal z jeho místa k mému stolečku pusu, a když jsme se loučili tak mě přemlouval, ať zůstanu do soboty, abychom se více poznali. Samozřejmě vše bylo v žertu.
Tak to bylo moje krásné setkání s jedním, našim úžasným hercem.

Při, odjezdu domů jsem si vyfotila budovu televize, a jelikož byl kufr už na sedačce, držela jsem si foťák v ruce. Ukázalo se, že to byla ruka osudu, protože jsem na nádražních schodech zakopla, pustila kufr a slyšela jen cinkání sklenic, jak se válí skoro až ze shora schodiště dolů.
Fotoaparát v ruce byl zachráněn, ale kolena potlučena. Vždy těmto situacím, říkám: "abych neměla moc dlouho hlavu v oblacích tak mě mocná síla vrátí na zem". Cestou domu jsem si mohla z okénka v klidu prohlédnout část cesty nádraží v Olomouci nebo třeba v Č. Třebové a pak jsem usnula.